vertikální láska zničitelná

7558 mrakodrapů na útlém proužku země. Hongkong vertical glamour.

Existuje šest tisíc milionů lidských bytostí, každá má svůj mikrokosmos, každá je nekonečně cenná, každá má unikátní poklad. Kdesi daleko je zahrada, kde rostou zvláštní předměty, a tam v zeleném šerosvitu, visí jeho srdce jako broskev.

Lešení se rozechvívala, když dvanáctikolová nákladní auta odvážela popadané cihly. Slunce, které se nyní klonilo k Wan Chai a k západu, obklopovala třpytivá směs atmosférických plynů. Zpozoroval, že lidé byli postříkaní červenými skvrnami a že i on sám má červené fleky na rukou a na prsou. Šikmooké krásky pohazovaly hlavami, koketovaly, vystavovaly čisté ostré zuby – rafinované dráždění.

Kdy dosáhneme my, civilizované bytosti, opravdovou vážnost? Snad až když poznáme peklo skrz - naskrz. Bez toho budou hedonismus a frivolnost protkávat každý náš den utrpením.

.

Když si po obědě v restauraci malovala rty, jako zrcadlo používala čepel nože. Směs čistého diamantu a laciného skla. Její hlas zněl stále tou zvláštní bublavou thajštinou: „Promysli si, co je pochopitelné a dospěješ k závěru, že jen nepochopitelné poskytuje jisté světlo.“

Měla pravdu. Je tyranství požadovat po někom nemožné a používat moc tam, kde moc použít nelze. Radila mu, co si má myslet a co má dělat. Dychtivě naslouchal. Potom šeptala: „I love you“ ... a do těch smutných slz se zamiloval. Jen nepochopitelné poskytuje jisté světlo.

Ležel na pláži nedaleko od akátů. Písek okolo byl obsypán lehounkými, drobnými, rozkošnými květy – škoda, že je propásl. Uvědomil si, že leží stejně jako před necelým týdnem na špinavé malé pohovce doma – s rukama za hlavou a roztaženýma nohama. Ale byl to skutečně jenom týden, pět dní? Neuvěřitelné! Úplně jinak se cítí! Šťastný při všem tom vzrušení, vyrovananý. Časem se k němu zase dostane kalich hořkosti. Tento dobrý pocit je jen momentální vycpávkou v měňavém hedvábí mezi životem a prázdnotou.

Za několik minut zavolá. Řekne evropance, že se rozhodl. Ale ne teď hned. V této chvíli neměl žádný odkaz. Pro nikoho. Nic. Ani jedno slovo.

.

Celý život se dá změnit jedním nerozhodnutím. Tam na pláži na ni mohl zavolat, mohl se za ní rozběhnout. Nevěděl a nebo mu bylo jedno, že když od něj utíkala pryč, jistá si ve svém zoufalství že jej ztrácí a že nikdy nemilovala více nebo beznadějněji, tak zvuk jeho hlasu by byl úlevou a ona by se obrátila zpět. Místo toho stál v chladném tichu jihočínského soumraku, díval se jak rychle odchází po břehu moře, zvuk jejího spěchu se ztrácel v šumění moře a vln, narážejících na písek, až z ní zbyl jen rozostřený mihotavý bod na pozadí nesmírně zářivého odrazu tisíců sluncí na hladině.