Planoucí tváře, tvářičky, oči svůdně psychomodré, bílý vitální žár, stoupající ze svalů na hrdle: takto vysílala svoje slavné prohlášení mužům, mocné poselství svého pohlaví. A vždy cítila nutnost naladit taková mocná poselství do komična. Za páááár dní. To. Tam. S tím. Za pár dní. Když se vždy od srdce rozesmála – často – ukázalo se, že má velká ústa, příliš mnoho zubů, a jemný jazyk, špička vystrčená, polovystrčená. Uvnitř elegantní ženy zahlédl tu hrubou, rty rudé, jazyk bledý. Bij mě, tahej mě za vlasy! Ten jazyk, luxusní jazyk, hrál neuvěřitelnou úlohu v jejím volném, luxusním životě. Pěstovala rozpraskané rty, znak jejího znamení. A: Budeme šoustat až do rána!
Viděl její tvář ve světlečerné a tmavěčerné tmě, tolik zubů! To! Když se usmála. Díval se v noci tak, aby to nespozorovala. Měla otevřené oči. Myšlenky, spousty myšlenek. Napadlo ho, že se s ním loučí.
Pak on přijde, dozná se ke všemu a pláče. Nepláče na efekt. Pláče z pocitu, že promarnil život. Něco mu uniká, např. co bratr má. Chce to, co neví. Marnivec.
S evropankou byly chvíle, kdy v její přítomnosti nebyl schopný uvažovat. Příliš hysterická, příliš prudká. Ale jinak. Tak tiše skrytě. Jiné psycho. Strategie spálené země. Všechno zničit, a co zůstane smrti? Všechno poskvrnit, a pak uprchnout na jiné světy. Nebo do hor.
Třeba vzala do ruky telefon a toužila jej systematicky ničit. Volání nikam. On? Prostřelit. Prostřelit telefonní seznam. Komicky fanatické počínání. Prohnat kulku milionem drobně vytištěných jmen. Prostřelit server.
Všecko terra cognita. Ale ona přinášela jistou naději.
