To odpoledne měl hlavu plnou jiných věcí. Tiše a nemilosrdně se hádal se svojí přítelkyní, podstata jeho odporu vůči ní spočívala v mlčení. Toho měl plnou hlavu, když vzal svého psa a svojí holku ven. Trestal ji za to, že jej nepřitahuje tak, jako dříve a schválně trasu mlčenlivé procházky protahoval o další a další ulice.
Pes řešil jiné problémy. Potácel se dva metry před touto mlčící dvojicí, občas se tázavě ohlédl, kterou ulicí se má dát a překvapený pokračoval důvěrně známými místy, která už dlouho nenavštívil. Jeden by mohl říct, že se loučil se životem a sám si vybíral, kterou část svého celého světa poctí poslední návštěvou.
Už měsíc měl v hlavě jinou ženu. Okouzlila jej vysoká, štíhlá modelka, se kterou se potkal asi třikrát, než odletěla přes moře pokračovat ve své krátké a neúspěšné kariéře, a ten měsíc spolu vedli vášnivou a intenzivní komunikaci, dlouhé debaty na netu a krátké telefonické rozhovory. On motivován marnivostí, ona nudou a opuštěností, když seděla v malém bytě vedle Central Parku a čekala na telefonát z agentury.
Ještě ten den pak pes jménem Dýka odešel. Rakovina plic, nedýchal, dusil se. Stál tam mezi zčernalými výhonky brambor neudržované zahrady, hleděl do tmavé země a křečovitě se snažil nadechnout. Ta procházka jej vyčerpala. Něžně vzal jeho zhublé boky mezi kolena, hladil jej a potichu říkal slova jako mazlíčku, bude fajn, nepanikař, nadechni se. Pes se na něj vyčerpaně díval.
Kopal jámu a nemohl ani plakat. Hlavu měl plnou jiných věcí.
Bolest, ať je jakkoliv hrozná, se dá přežít. Jakákoliv bolest. To mu dává odvahu. Čas se zastaví a promění ve věčnost. Není už žádné světlo, žádná tma, žádný zvuk ani ticho. Skutečná je jen bolest. 
