satori

Byl probuzený. Najednou mu strašně chyběla. Její nepřítomnost byla jako propast. Hluboká, že ji nedokázal dohlédnout. Ten obrovský prostor vysál veškerý vzduch v místnosti i v něm. Nedýchání bolí. A trvá. Stav vyvanutí – satori – a čistá lyrika. Jako vzdálený pohled na slepého mladíka, balancujícího na pokraji útesu, o němž neví, že tam je, čekajícího na sestru, která nepřijde, právě ztrativšího talisman, jenž ho měl chránit.